Cesta do Náchoda probíhala v poklidu až na nečekaně příkré stoupání do Václavic. Když jsem odbočoval z předcházející vesnice po směrovce "kostel" modlil jsem se ke všem svatým, aby nebyl moc na kopci.Za necelé tři kilometry jsem vystoupal o 143 metrů, ovšem místy stoupání dle mého názoru hluboce překračovalo dvanáct procent. Soudě podle toho, že na kole byl nahozený největší převod a ještě jsem musel ze sedla. A to jsem ještě věděl, že podobné "stěny" mě čekají dvě. Jedna hned za Náchodem, druhá za Olešnicí. Pauzu jsem nakonec zvolil na Jiráskově chatě, posílil se tra´tovkou (banán a obložená bagetka), pokochal se výhledem, udělal pár fotek a pak hurá do kopců. Do harmonického vztahu mezi mnou a kopci vstoupil vítr. Na jednu stranu vítaný společník, protože ve výšce nad šestset metrů ochlazoval horký vzduch,na druhou stranu foukalo stále proti. V podstatě od Náchoda až do Plasnice jsem zdolával kopce a překonával vítr. Osobně považuji výšlap na Plasnici právě touto cestou za nejnáročnejší, protože silnice chvíli stoupá pak zase klesá. Jsou to spíše intervaly než trvalé tempo ve vysoké zátěži. V závěrečném stoupání jsem stihl pojmenovat vítr několika jmény (asi takovými jakými chcete pojmenovat chlápka co vám odře auto) a pak se těšil na sešup. Cestou z Opočna jsem začal litoval, že nebydlím blíže k horám. V nohách už spoustu nastoupaných metrů, spalovalo mě horko a do toho vítr. Pak jsem mknul na sporttester, zjistil jsem, že tepovku mám jenom kolem 120, tak jsem se ještě hecnul. A zítra relax na koupálku. :-)