Nejlepší jsou dny, kdy hlavní motivací pro rychlou cestu domů je obava z deště. Dnešní výlet začal idylicky. Venku devatenáct stupňů, oblečen do lehkého termoprádla, dresu s dlouhým rukávem a samozřejmě krátkými kalhotami i rukavicemi jsem vyrazil vstříc rovinaté etapě. První obavy nastaly už po hodině, kdy se mi nad hlavou začal objevovat velký černý mrak. Nutno dodat, že prvních třicet minut bylo po větru takřka pohádkových - raději jsem nepřemýšlel o cestě zpátky. Než jsem se nadál uběhla druhá hodina cesty a zahájil jsem misi s názvem "co nejrychleji domů." Teplota začala klesat až téměř k jedenácti stupňům. Prsty už přestaly mít cit pro přehazování, zpod lehký dres se mi dral ostrý studený vítr, který se bohužel linul z boku nebo zepředu a holá kolena naříkala při každém pohybu. Při pohledu na nebe, kde se patrně chystal konec světa, jsem si uvědomil, že pláštěnka v zadní kapse by mi byla platná asi jako hadovi polobotky, což potvrdil následující ohlušující hrom. Prosil jsem vyšší moc, aby vydržela alespoň ještě třicet minut v době, kdy jsem do sebe soukal poslední energetický gel, pro nabrání síly k závěrečnému sprintu domů. Na poslední kilometry jsem získal vítaného společníka v podobě větru do zad. Suchou nohou jsem projel i poslední semafory a jediná kapka deště mi spadla přímo na nos v momentě, kdy jsem otevíral dveře od domu. Při závěrečném strečinku jsem z okna bytu pozoroval městské cyklisty, kterak se marně snaží vyhýbat provazům deště. Nechápu proč jezdí ven na kolo, když ČHMÚ vydal varování na silné bouřky.