Nadšení, zmar, odhodlání, vítězství. Těmito slovy bych popsal průběh závodu, ale postupně.
Nadšení
Prezenci na závod jsem si odbyl den předem na GP města Hradce Králové a mohl jsem si dovolit přijet na závod do Opočna až patnáct minut před startem. Možná si říkáš, že to je pozdě, ale nechtěl jsem zbytečně před startem zmoknout ani zmrznout. Předpověď hlásila teploty kolem sedmnácti stupňů a déšť. V Opočně nepršelo, ale při pohledu na zahalené Orlické hory bylo jasné, jak je nahoře. Speaker nemusel ani připomínat, že na horách prší a nabádat jezdce k opatrnosti. Start byl jako vždycky šílený. Přišlo mi že už snad všichni sprintují do cíle, jako kdyby je ani nečekalo 106 kilometrů a 1600 nastoupaných metrů. Já jsem jenom čekal, kdy dojedeme do Dobrušky a začneme stoupat, protože jsem předpokládál, že zde se tempo uklidní. Moje očekávání se naplnilo, nasadil jsem si svoje tempo a s potěšením mohu oznámit, že od té doby se ve stoupání přeze mě příliš mnoho cyklistů vyloženě nepřehnalo. Spíše šlo o střídání tahouna skupiny. Taky jsme postupně dojížděli některé "borce," kteří nasadili hned po startu vražedné tempo. Profil byl neustále zvlněný, stoupalo se pár set metrů nahoru, potom zase dolů. Zpětně mohu řící, že moje tepová frekvence se v průběhu závodu již tak vysoko, jako v této fázi, nedostala. Po čtrnácti kilometrech jsme dojeli do Nového Hrádku a odtud začínalo mírné táhlé stoupání do Olešnice. Jel jsem přibližně v desetičlené skupině a toto konstatní mírné tempo mi vyhovovalo k tomu abych si dal hned svou první traťovku. Možná je to brzy, ale v dalších kilometrech na to nebude příležitost. Zrovna v tu chvíli se kdosi vpředu rozhodnul že doženeme další asi stejně velkou skupinu, kterou jsme měli na dohled. S traťovkou v ruce se mi do toho zrovna nechtělo, zaplaťpánbůh se nerozjeli všichni a naše skupinka se rozdělila na dvě pětičlenné. Tu moji tvořili dva muži a tři ženy, takže zatímco já jsem v klidu na poslední pozici trávil svoji traťovku, kolegovo chlapské ego zřejme nesneslo, aby se nechalo táhnout od holky a nasadil do čela. Budiž mu pochváleno, neboť o pár minut později jsme dojeli nejen členy naší bývalé skupiny, ale i další skupinku a tak v Olešnici před nájezdem do prvních stěn jsem byl přibližně ve dvacetičlené skupince a navíc najedený a po úvodním martyriu už odpočatý. Jaký to rozdíl oproti závodu z před dvěma lety, kdy jsem tento úsek potáhl víceméně celý sám a potom mi v kopcích došlo.
Před šestnáctiprocentní stěnou jsem si radši povyjel dopředu neboť posledně mi na tomto úseku začala většina ujíždět. Já se rozhodnul, že nevylezu ze sedla a toto rozhodnutí se ukázalo jako správné. Zatímco většina závoďáků šla ze sedla, kolo kymácela ze strany na stranu a zabírala pouze v přední části kruhu já v sedle pracoval pedály nahoru i dolů a kadenci neustále držel kolem 70 otáček za minutu. V tomto případě pracuje absolutní síla a moje závodnické ego se tetelilo blahem, když jsem předjížděl jednoho závodníka za druhým. Profil byl v dalším pokračování zvlněný, spíše v klesající tendenci a před stoupání na Plasnici jsem měl skupniku, tentokrát už prořídlejší, deset metrů za sebou. Délka 1700 metrů, převýšení 100 metrů tj. průměr necelých šest procent, Maximum místy až patnáct procent. Nasadil jsem si svoje tempo a čekal, kdy mě doženou, abych se připojil. Když jsem se po několika metrech ohlédnul zjistil jsem, že jsem jim dal už dalších sto metrů. Pak už jsem se neohlížel, v tempu v sedle jsem za 6 minut a 10 vteřin vyjel nahoru a cestou předjel odhadem dalších šest závodníků a nahoře jsem nadšením kolegovi řekl "a to je teprve začátek."
"Jo? Já to neznám." byla reakce.
"Tak to buď rád."
Zmar, odhodlání
Při klesání do Deštného jsem do sebe hodil gel a nechal nohy trochu odpočinout, načež mě opět skupinka dojela. Když jsme míjeli lyžařské středsko v Orlických horách byl jsem v čele cca desetičlenné skupiny včetně tří holek, které mi předtím pomohly. Moje sebevědomí bylo posíleno z dosavadního průběhu etapy a další skupinka před námi se mi zdála dosažitelná. Zjistil jsem, že jsem rozený VRCHAŘ.
Věděl jsem, že svým konstatním tempem při rychlosti cca 13 km/h ve stoupání jsem schopen několika závodníkům opět odjet. Už při začátku stoupání mě začala zlobit přehazovačka. Řetěz občas zničehonic přeskočil z pastorku na pastorek. Když se stoupání zvedlo, chtěl jsem přehodit na největší převod, ale řetěz začal neskutečně střílet. Ač nerad musel jsem nakonec sesednout z kola a pokusit se trochu upravit natažení lanka. Pořád se situace zdála dobrá, pač jsem mnoho neztratil. Bohužel jedno zastavení nestačilo. Naopak řetěz střílel čím dál více a častěji. Několikrát jsem musel sesednout z kola a pokusit se nějakým způsobem upravit lanko od přehazovačky, dokonce jsem řetěz na největší pastorek přehodil ručně doufajíc, že bude držet. Nepomohlo to a navíc začal střílet i na těžších převodech. Skupina byla dávno pryč a mě během "oprav" začali dohánět jednotlivci. Opakovaně jsem musel kolo rozjíždět do osmiprocentního kopce a to stojí strašných sil. Najednou se ozval hlas: "V pohodě?"
Byl to sběrák.
To vysoce nahlodalo moje odhodlání. V autě už seděl jeden závodník. Stručně jsem jim popsal svůj problém a zkusil je požádat o pomoc. Řidič byl ale prostě jenom řidič a závodník reagoval slovy: "Já jsem cyklista užitkář."
Bezva, tak to jsme dva. Nový pojem. Cyklista užitkář. To jsem ještě neslyšel. :-)
Nebýt na závodě, tak to otočím a jedu domů, protože s tímhle stavem kola se prostě nedalo normálně jet. Jednak jsem veděl, že když budu pokračovat čeká mě pravděpodobně cesta až do cíle osamoceně a druhak ještě další stoupání na Komáří vrch, kde budu opět řešit stejný problém s přehazovačkou. Navíc vedle mě stál sběrák a věděl jsem, že pokud TEĎ odmítnu jeho pomoc (rozuměj naložit se do auta a dojet trasu závodu v autě) budu to muset dojet na kole až do Opočna.
Vzpomněl jsem si Andrewa Talanskyho jak dojížděl odhodlaně, v bolestech a v slzách etapu na Tour de France bez jakýchkoliv vidin dobrého výsledku a uvědomil jsem si, že závody se prostě jen tak nevzdávají. Uvolnil jsem lanko téměř na maximum a vyrazil nahoru. Přehodit na největší převod nešlo, respektivě řetěz tam zůstal pouze pokud jsem držel brzdovou páku trvale v šikmým stavu. Z toho mě za chvíli začaly bolet prsty a triceps. Na vrchol jsem vyjel relativně snadno. Snad to mohlo být tou vlnou naštvání, která se nahromadila. Cítil jsem smutek nad promarněnou příležitostí, ale zároveň pozitivní překvapení nad tím, jak jsem na Šerlich i přes problémy vyjel. Závod tady pro mě v podstatě skončil. Pořád jsem byl sice v krásné přirodě Orlických hor, ale to jsem si klidně mohl udělat vlastní výlet a ve vlastním tempu.
Můj sporttester ukazoval na vrcholu dvanáct stupňů, zlí jazykové v cíli tvrdili, že naměřili stupňů devět, buď jak buď jsem nasadil návleky na nohy a vyrazil vstříc mokrému asfaltu do Orlického záhoří a následně na Komáří Vrch. Hádám, že ve sjezdu mě opět doháněli závodníci, ale první dva mě předjeli až těsně před stoupání na Komáří Vrch v době, kdy už jsem na sobě měl pláštěnku neboť se začala naplňovat deštivá předpověď meteorologů. Komáří Vrch, délka 4860 metrů, převýšení 230 metrů, průměr 4,7 %. Dva kolegy jsem okamžitě po začátku stoupání předjel zpátky a cestou na vrchol jsem předstihnul ještě dva. Jeden závodník měl tendenci se mě držet. Ohlédnul jsem se za sebe, viděl jsem, že je nadohled, tak jsem využil svých emocí a veškerý vztek hodil do pedálů, po pár metrech jsem se opět ohlédnul a už jsem nikoho neviděl. Když to nešlo v sedle na vysokou kadenci muselo to jít ze sedla na těžší převody. Opět jsem si dokázal jak jsem výborně vrchařsky připraven a o to víc mě zamrzela závada na kole. Při klesání z Komářího vrchu jsem skrz zamlžené brýle neviděl nic, asfalt byl však mokrý a velmi rozbitý. Jel jsem dolů proto opatrně, ale nikdo mě zatím nepředjel až těsně před Rokytnicí se kolem mě přehnali tři závoďáci.
Další pokušení přišlo na občerstvovací stanici. Požádal jsem o vodu a ioňťák a pak si všiml na talíři ležících sladké čokoladé rolky a další makové buchty. Vzal jsem si tedy od každého kousek a po pohlazení mých chuťových buněk jsem si říkal "proč já se tady mučím?" Tyto chmurné myšlenky jsem rychle zahnal, neboť když už jsem se rozhodnul závod dokončit měl bych tak učinit. Navíc při stoupání na Komáří vrch mě opět předjel sběrak, takže pokud bych závod vzdal beztak bych musel dojet do cíle po svých. Profil měl nadále klesající tendenci, ovšem každý krátký kopec mě stál neskutečné množství sil. Při stoupání dlouhém 1500 metrů ve vesničce Jaroslav mi prostě došlo. Vypadal jsem asi jako kolegové, které jsem za Olešnicí tak pyšně přejížděl v sedle. Spíše než šlapáním bych svůj způsob jízdy nazval padáním do pedálů. Každý byť sebekratší kopec mě trápil více než brutální přívalový déšť, který se přehnal pár minut po minutí občerstvovací stanice. Během minuty jsem jel ve dvou centimetrech vody. Táhlé 5200 metrů dlouhé, ale mírné stoupání v obci Lukavice jsem snášel těžce více psychicky než fyzicky. Chyběla síla a hlavně vůle se ještě pořádně potrápit. Nikde nikdo, nikoho jsem neměl na dohled, za sebe jsem se neohlížel.
Vtězství
Před obcí Trnov cca 10 km před cílem jsem se přeci jenom ohlédnul a všimnul si blížícícho se závodníka. Využil rovin a mého psychického rozpoložení. Zpětně mu musím poděkovat, protože mi alespoň částečně zachránil závod. V Trnově začínal závěrečný kopec o délce 1200 metrů a převýšení 44 metrů a od jeho vrcholu to bylo šest kilometrů do cíle, z toho čtyři z kopce. Přesně v těchto místech jsem měl v plánu zaútočit, pokud by se podařilo sem dorazit ve větší skupině. Při nájezdu do stoupání byl závoďák zhruba dvacet metrů za mnou, ale já se zatvrdil, že mě nedožene. Věděl jsem, že si ve stoupání musím udělat patřičný náskok, aby mě při klesání a jízde po rovině nedohnal. Vymačkal jsem se zebe poslední zbytky sil, hlavu jsem donutil makat a když jsem se na vrcholu ohlédnul, nikde jsem ho neviděl. Zaklesnul jsem do oblouků řidítek a poslední kilometry dupal do pedálů, co to šlo. Vzpomněl jsem si na neskutečné množství kilometrů naježděných na hradeckých rovinách mnohdy v souboji s větrem. Teď se hodily. Před nájezdem do posledního třísetmetrového kopce jsem sice viděl závoďáka za sebou, ale věděl jsem, že náskok je dostatečný. V cíli byl nakonec třináct vteřin za mnou.
Po závodě
Můj oficiální výsledný čas je 4 hodiny 19 minut a 38 vteřin. Sportestter naměřil 4 hodiny 10 minut a 50 vteřin. Z čehož vyplývá, že jsem cca 9 minut ztratil opravou přehazovačky. Do cíle dorazila třináctičlenná skupina okolo času 3:50 v nichž byla i slečna se kterou jsem absolvoval úvodní kopce. Troufám si tvrdit, že nebýt technické závady přijel bych s touto skupinou. Možná ti přijde na první pohled rozdíl dvaceti minut hodně, ale psychika a možnost svézt se v balíku dělá opravdu hodně.
Obvykle se ráno, i bez pomoci budíku, budím kolem osmé hodiny, když jsem dnes poprvé otevřel oči uviděl jsem na budíku čas 9:40. Vezmu-li v úvahu, že jsem šel spát kolem 11 večer, spal jsem deset a půl hodiny. Tělo bylo ztrátka pořádně unavené a potřebuje si dáchnout.
Teď, téměř čtyřiadavacet hodin po závodě cítím promarněnou příležitost a ačkoliv byly včera okamžiky kdy jsem bicykl nenáviděl, dnes jsem odhodlaný to příští rok napravit.